DESKA TÝDNE: Nebudu dělat novou desku jen proto, že to chcete! Tame Impala se po pěti letech vrací s The Slow Rush

Západoaustralský Perth je tak trochu izolován od jiných australských kulturních center, v nichž se rodí živoucí alternativní scény – leží totiž na opačné straně silného trojlístku Sydney, Adelaide, Canberra. V minulosti na tuto místní geografickou odloučenost naráželo více hudebníků. S všudypřítomným internetem se kilometrová vzdálenost v rámci šíření hudby sice maže, pro ranou tvorbu Tame Impala je však určitá izolace a osamělost dobrým symbolem. Kevin Parker, nadšenec do muziky a nástrojů, samotář zavřený v garáži, který se svou hudbou vyrovnával se složitým vztahem k otci i s vnitřním odloučením od lidí, vymýšlel skladby plně inspirované psychedelií 60. let. Se zhuleneckými repeticemi, jak v riffech, tak v textech, naplnil posluchačskou poptávku z počátku dekády po retru i eskapismu z temnoty všedních dní poznamenaných doznívající ekonomickou krizí.

Nezúčastněné útěkářství a jakési podvědomé „uvidíme, co se stane, nechme to být“ se objevuje i na čtvrté řadové desce The Slow Rush, která přichází přesně deset let po Parkerově debutu. Za tu dobu se toho samozřejmě mnoho změnilo, změnil se svět i samotný Parker a jeho přístup k tvorbě a zvuku. Hvězdné spolupráce, které přinesl možná až nebývalý úspěch Currents, s Kanyem Westem, Lady Gagou či Travisem Scottem ukázaly jiné postupy v samotné tvorbě. Okusil, jak vypadá práce pod obrovským vnějším tlakem, jakému je vystavena právě Lady Gaga, ale nahlédl i do producentských postupů v hip hopu. V nastoupené cestě desky Currents, která ze sebe začala pomalu, ale jistě odloupávat psych- a spacerockový nános a otevřela se svými melodiemi tanečnímu parketu, The Slow Rush nadále pokračuje.

Tame Impala se nedá upřít jistá hudební a skladatelská genialita. Hračičkovství a především perfekcionismus dohnaný ad absurdum zajišťují, že i na desce, která se ještě více odevzdává danceflooru, najdeme momenty, kterým se z technického hlediska nedá mnoho vytknout. Piano a kytarové melodie se utápí v čistém housu, boombapových bicích a nekonečných psychedelických repeticích s krásným kosmickým soundem.

V textech se toho na The Slow Rush ale zas až tak moc neděje. Byť Parker patří k těm introvertním písničkářům, kteří bývají jedni z nejupřímnějších, moc nového nám toho neřekne. Vyrovnává se se slávou (One More Hour) nebo postupným stárnutím, jinak vlastně ale chybí hrot, třecí plocha, vnitřní konflikt. Parker hovoří o tom, že jsou tyto věci těžké, ale co už. Emočně vypjaté chvíle přichází pouze v momentech, kdy zmiňuje nedávnou smrt svého otce, což vrcholí v doopravdy dojemné a zároveň civilní Posthumous Forgiveness.

The Slow Rush není vysloveně špatná deska. Dále nám však ukazuje korporátní povahu Parkerovy psychedelie. Bez nebezpečí a transcendentálních zážitků, aseptickou, pozbývající tělesných tekutin. Příjemná a bezpochyby kvalitní věc, která může stejně dobře hrát jako pozadí k youtubovém videu o mindfulness nebo v jakékoliv kavárně napříč celou Českou republikou.

Tame Impala – The Slow Rush (Interscope Records, 2020)